Top 5

Kriticky hodnotit tvorbu českých designérů není pro mě coby pro člověka, který se v daném prostředí pohybuje na denní bázi, zrovna jednoduché. Panují mezi námi letité vztahy, mnohdy znám okolnosti vzniku kolekce, jsem si vědom úsilí, těžkostí tvůrčího procesu i prozaických trampot, jež za prací víceméně každého návrháře stojí. Jsou ale tací, kteří je pravidelně zvládají překonat na výbornou.

Mám-li začít chronologicky, zastavím se hned u Zuzany Kubíčkové, která v pátek šestidenní maraton přehlídek zahájila navýsost důmyslnou scénickou prezentací. Modelky oděné do kolekce Couture 2020 rozeseté po jednom ze sálů historické budovy Invalidovny, tu se psychedelicky zmítající v archaicky vyvedených, ale neonem podsvícených výkladních skříních, tu zhroucené do opotřebovaných kožených divanů, nebo obsluhující astroláby jakoby z dědictví po Tychonovi de Brahe, působily snově. Nic ze zmíněných efektů přitom neubíralo pozornost kreacím samotným, naopak. Pod ostrým halogenem ještě více než kdy jindy vynikly luxusní materiály – vlněný krep, hedvábná organza, samet – i absolutně precizní šití, kterým je autorka proslulá. A to si tentokrát zvolila téma, které v krejčovině patří k těm vůbec nejobtížnějším. Kolekci o patnácti modelech totiž pojala jako studii dámského saka, rozličně konstruovaného a dekonstruovaného. „Už dlouho mě lákala představa moci se zabývat tradičními prvky v dámské módě. Sako je zlatý hřeb krejčovského umu, protože za jeho tvorbou se krom jiného skrývá vysoká technická náročnost a řemeslná zručnost. Podle vypracování saka hned poznáte, s kým máte tu čest,“ vysvětluje. Kdo čekal pudrové šaty z krajek a tylu, byl tedy asi překvapen. Dokonce i na barevné škále se totiž Kubíčková posunula směrem k plnějším, šťavnatějším odstínům. Výrazné ženskosti, prádlovým prvkům a pohádkové přízračnosti nicméně zůstala věrná. Navíc: každý umělec se vyvíjí a v jednotlivých fázích tvorby zpracovává různé inspirační zdroje, jedině tak je to správně. Rukopis nemůže a nesmí znamenat prostou repetici, smyčku.

Na tom jsme se shodli i v debatě s hvězdou následujícího večera, designérkou spodního prádla Terezou Vu. Ani ona nerozvíjí donekonečna jeden jediný námět; dějovou linku, zpracování i prezentaci každé nové kolekce staví od základů. Tentokrát návštěvníky své přehlídky zavedla do neuchopitelného světa Carrollovy Alenky. Se všemi možnými detaily, jež svědčily o její hluboké rešerši, a o něco méně romanticky, než jsme v případě tohoto klasického příběhu zvyklí – podle historických pramenů totiž Alice Liddell, pro kterou a podle které Lewis Carroll své dílo stvořil, trpěla autistickou poruchou a fantaskní okamžiky zažívala především uvnitř vlastní hlavy. Celková nálada přehlídky tomu dokonale odpovídala. První skupinka modelek maskovaná za kočku, myšku a králíka na molo ve společnosti Tereziny dcery Stelly – Alenky spíše vhupkala, ani rozestupy mezi těmi, jež je následovaly, nebyly zcela pravidelné. Rozdělení do šesti segmentů podle šesti nemožností, které Alenka v knize překonává, bylo patrné nejen z rozdílné barevnosti a stylizace modelů, nýbrž i z doprovodné hudby přerušované táhlými falšemi. Divácky náročný chaos, ovšem záměrný, rozhodně ne bezúčelný nebo nepromyšlený. Kolekce samotná znamená v celkovém portfoliu Vu nesporné zpestření. Kalhotky s vysokým pasem vystřídaly devadesátkové výkroje, přibyly pavučinkové kaftany z hedvábného šifonu, body chainy, na náhrdelníky zavěšené nipple covers a nespočet hybridů balancujících na hranici prádla a oděvu, které nenajdete u žádné domácí konkurence, ale dokonce ani u světových značek. Tady nouze o originalitu opravdu nepanuje. Pochvalu si Tereza Vu zaslouží i za to, jak pojala spolupráci se šperkařskou firmou Preciosa. Kombinace blyštivých komponentů a prádla je ošidná a může přinést katastrofální výsledek. Nestalo se tak.

Asi nejsilnějším dnem celého MBPFW bylo pondělí. Přiválo nejen osvěžující změnu lokace, nový směr starých bardů, nýbrž i dosud nevídaný triumf relativního benjamínka. Ale popořadě.

Pro designérské trio Laformela, z něhož se postupem času a zjevně ku prospěchu věci stalo duo, bylo po dlouhé roky ústředním tématem athleisure. Odklon je patrný už poslední dvě sezóny, kolekcí SS 2020 ovšem Miroslava Kohutiarová a Antonín Soukup sportu a street wearu dali vale definitivně. A nemohli udělat lépe. Nomádství coby leitmotiv není sice už nikterak převratné, na domácí půdě se ho ale dosud nikdo nezhostil s tak promyšleným konceptem a tak moderním espritem jako právě Laformela. Jejich transkulturní pouť začíná už u materiálů – japonskou bavlnu si nechali poslat z Osaky, ručně tkanou textilii, z níž vytvořili impozantní kabát a velkorysé sako, objevili v Paříži, šaty a top z hedvábného sametu s devoré vzorem voní pro změnu Orientem. Obdivuhodné je i zacházení s veganskou kůží, tu se designéři nebáli zpracovat do náročných plastických tvarů (obzvlášť efektní byly přetočené nohavice kalhot), dokonale padnoucích braletkových topů a plisé sukní. Stejně rozmanité je finální vyznění jednotlivých looků. A propos, dohromady jich bylo 26, což Laformele vynáší cenu za nejplodnější návrháře tohoto fashion weeku. S dodatkem, že i při své rozmanitosti modely tvořily harmonický celek a ani jediný výrazně nepřebýval. Skvěle zvolená byla také lokace – pro prezentaci kolekce s mezikulturní inspirací jdoucí napříč kontinenty a epochami se prostory Kongresového centra, brutalistní dominanty Prahy s výhledem na moderní zástavbu i historické jádro, staly opravdu ideálním místem. To ale není velké překvapení, nekoncepčnost je to poslední, z čeho by šlo Kohutiarovou se Soukupem, natož kreativní hybatele MBPFW v čele s CEO Lukášem Loskotem a výkonnou ředitelkou Miloslavou Kumbárovou, kdy obvinit.

Což dokázala i následná večerní přehlídka Zoltána Tótha – z normalizační budovy Kongresového centra jsme se přesunuli zpět do Karlína na přehlídku mladého designéra, který dlouhodobě přiznává a zpracovává okouzlení unifikovaným světem socialistické společnosti. Pro mnohé sotva postřehnutelná spojka, pro pozorného diváka důkaz, že tady se o věcech přemýšlí opravdu do detailu. Ale k Tóthovi, pro mě osobně nekorunovanému, a vlastně i korunovanému králi tohoto fashion weeku. Že půjde o mimořádný zážitek, dávalo tušit už entrée, na obou dlouhých chodbách Invalidovny, na nichž se celý módní maraton odehrával, připravené hudební nástroje a místa pro členy Pražské komorní filharmonie. Přehlídka čtyřiadvaceti looků z prostě nazvané »Kolekce 3«, která se pak za tónů hudby Arcangela Corelliho odehrála, byla vpravdě dechberoucí. Takovou práci s materiálem, převážně hedvábím, formou, a v neposlední řadě také s emocemi, tady dlouho nikdo nepředvedl. Efektní řasení a nabírání, předimenzované rukávy ani všudypřítomné tkanice a uzle navíc nebyly samoúčelné. Zoltán opět využil svého architektonického vzdélání a oděv řešil tak, aby fungoval jako artefakt i ve 2D formě. Díky tomu, že kusy oblečení a doplňků zpracoval plošně, dají se tedy vystavit na stěně jako obrazy. 3D rozměr, který pak dostanou při oblečení na tělo, plošné formě vdechuje zcela nový život. Trojrozměrnost je podstatou celé proměny a tím pádem i kolekce.  Bez zajímavosti není ani pro fashion svět obrácený pochod inspirace. Většina kolekcí fotografiemi končí, ale ta jeho aktuální jimi začala. Jako počáteční bod pro svou práci si totiž vybral tři představitele nové slovenské módní a umělecké fotografie – Michala Pudelku, Evelyn Benčičovou a Márii Švarbovou, jejich stylizované vize se snažil do šatů vtělit. O nesporném talentu svědčily už jeho předchozí dvě kolekce, ta třetí, kterou vytvořil krátce po absolvování stáže u Ann Demeulemeester, mu ale aktuálně vynesla post nejzářivější naděje československé módní scény. P.S.: Pokud vás ryzí umění také dojímá k slzám, na Zoltána Tótha už bez kapesníku nikdy nechoďte.

O působivý závěr celého Mercedes-Benz Fashion Weeku se pak ve středu postarala Liběna Rochová. Prezentace její limitované kolekce s názvem MEI, v překladu život, na japonské terase hotelu Four Seasons byla spíše performací než přehlídkou – všech osm modelů z kapsule, kterou ikona českého módního designu hodlá lehce anachronicky rozvinout v kolekci podzim-zima 2019/2020, nejprve zahalovaly kimonem inspirované objekty s výrazným kaligraficky ztvárněním slova MEI. Po vzoru gejš dramaticky nalíčené modelky se na masivních platformách obuvi, kterou navrhla a zrealizovala Pavla Posedníková, komíhaly jako sakury ve větru, aby z nich sama Rochová vzápětí vrchní slupku sejmula a odhalila tak své kreace. Minikolekci opulentních, přitom minimalistických plášťů, společenských a večerních šatů s pro ni signifikantní velkorysou formou a náročným střihovým řešením s velkým podílem ruční práce dominuje černá, barevný akcent dodaly dvě závěrečné róby v ostré magentě. Materiálově je Liběna Rochová už dlouho věrná švýcarské firmě Jakob Schlaepfer, látku na architektonicky vystavěné malé černé ale našla v Paříži. Dokonalý cit pro materiál je ostatně dalším charakteristickým rysem Liběniny tvorby, všechny její modely látku ctí a vychází z její paměti. Odkaz na Zemi vycházejícího slunce, který v daném prostředí a stylingu vyzníval velice intenzivně, ale většinu looků zdobí spíše v náznaku, se nezjevil sám od sebe. „Kolekce je reminiscencí na mé zážitky z japonských cest. Volnou inspirací k ní byla výstava »Other Kind of Work« v 21_22 Design Sight v Tokyu,“ vysvětluje profesorka Rochová, která svou pevnou a zásadní pozici nejen na místním poli potvrzuje takřka každým svým počinem.

Její reminiscence na cesty mě oklikou přivádí na začátek a zároveň k závěru. Šanci přežít a sklízet dlouhodobé uznání mají jen ti, u nichž se řemeslná dokonalost snoubí s rozhledem a osobností. Ti, kteří se inspirují ve světě, v galeriích, v rozhovorech a v dílech svých kolegů z jiných oborů. Ne na Instagramu. Opravdoví umělci. Díky bohu, že je máme.

Foto: archív MBPFW