Sláva umělcům, zbytky (pod)průmerným

Módu coby významný obor užitého umění, nikoliv prvoplánové pozlátko, vnímá pouze hrstka osvícených. A to nejen z řad jejích konzumentů, ale očividně a dost překvapivě také samotných tvůrců. Ti, kteří jdou i v éře prokvitající fast fashion a tiše tolerovaného plagiátorství proti proudu, tak ovšem činí s čím dál větší razancí, s čím dál obdivuhodnějšími výsledky a, pánbůh zaplať, také s čím dál hlasitějšími ovacemi. I to ukázal právě proběhnuvší Mercedes-Benz Prague Fashion Week SS 2020.

Najdou se tací, co tvrdí, že česká módní scéna stagnuje, nikam se nevyvíjí, nic nového neobjeví a nevyplodí. Hluboce se mýlí. A je to právě týden módy, který na posuny v tvorbě jednotlivých designérů i ve všeobecném smýšlení o oboru dvakrát do roka posvítí nejsilněji.

Propasti, vítej!

Nejsympatičtějším zjištěním edice SS20 je, jak doširoka se rozevírají nůžky mezi kvalitní ateliérovou tvorbou vycházející z niterného kreativního puzení, a návrhářstvím coby pouhou společensky či finančně atraktivní kratochvílí bez hlubšího obsahu. Na straně jedné vize, charakteristický, ovšem živý rukopis, a kvalita zpracování hraničící s haute couture, na straně druhé hluboký spánek na často ne zcela zasloužených vavřínech, těžká krize invence a ušití dosahující úrovně průměrného zakázkového krejčovství, ne-li horší. Laicky řečeno, po pionýrských letech, kdy se u nás systém fashion byznysu tak, jak ho známe ze světa, budoval takřka od píky (ne že by byl tento proces u konce, to ani zdaleka), začínají odpadat plevy od zrna.

Víc hlav…

Potěšující je také množství kolaborací v oborech, jež vznik kolekce či vlastní módní přehlídku doprovázejí. Ať už jde o pomoc scénografa jako v případě excelentního Marka Cpina, kterého si k instalaci své show přizvala Zuzana Kubíčková, výrobkyně autorské obuvi Sabiny Rich a tvořitelky originálních drátěných masek Margity Skřenkové, jež o spolupráci požádala Tereza Vu, nebo poradu se stylingem, které využilo duo Laformela v osobě fotografa a dlouholetého přítele Jana Grombiříka, i mnozí jiní, jedno je jasné: lehce nabubřelý pocit minulé generace našich návrhářů, že jejich génius překračuje hranice samotné oděvní tvorby i do stylingu, make-upu, choreografie, a kdoví kterých ještě dalších doprovodných odvětví, se naštěstí zdá být passé.

Mimochodem, aniž bych toužil zveličovat význam své profese, zrovna o důležitosti stylingu a přínosu »třetího oka« vypovídá srovnání dvou dalších fashionweekových přehlídek, a to značek Pietro Filipi a Blažek. Obě se potýkají se stejným dilematem – rády by aspirovaly na post cool brandu, zároveň nemohou příliš odvážnou estetikou provokovat stále notně konzervativní pánskou klientelu. U Blažka z tohoto pnutí originálním stylingem vždy dokázal s grácií vybruslit Jan Králíček, letos ho ve všech směrech skvěle zastoupila kolegyně Jana Kapounová. Pietro Filipi svěřilo přehlídkovou koncepci pánské kolekce jejímu tvůrci samotnému – a Invalidovna zívala nudou. Odstup je holt někdy cennější než příliš hluboký ponor.

Neználkové a ti druzí

Když už jsem u reakcí diváků, i ti se zdají být sezónu od sezóny edukovanější. Pravda, někdy jen naoko, bez hlubších znalostí přejímajíc žargon odborníků. „Řekla bych, že se velmi posunula,“ slyšel jsem od jedné ze samozvaných módních ikon pražské smetánky po přehlídce Vandy Jandy. Já osobně v jemném úkroku od nápodoby řasených tylových rób Molly Goddard a Giambattisty Valliho k lookům, které jako by mapovaly tvorbu momentálně na vrchol vystřeleného Simona Porte Jacquemus, nijak obdivuhodný posun v tvorbě neshledávám. Ostatně ani Vanda sama si na velkou designérku nehraje, i v tiskové zprávě k aktuální kolekci přiznává, že „nemá co říct a prostě ji jen baví šít“. Nejspíš se tak na mě za tuto doušku, demonstrující spíš než cokoliv jiného úsměvnou přemoudřelost některých pozorovatelů, nebude zlobit.

Ale zpět k tématu toho osvícenějšího publika. Jistě, že mnohé ze zúčastněných návrhářů doprovází pevné fanouškovské jádro, které nekriticky skanduje nad každým jedním lookem. Už ovšem, zdá se, netvoří většinu. Frenetický potlesk, dokonce i hvízdot po přehlídce relativního nováčka Zoltána Tótha versus povzdechy a oči v sloup nad stokrát opakovanými efekty v kolekci ostřílenějšího kolegy Michaela Kováčika vypovídaly o mnohém. Stejně tak absence dříve velmi hustých debat o »nositelnosti« – zatímco v předchozích letech doprovázely téměř každou přehlídku, jež výrazněji vybočovala z mantinelů líbivé konfekce, tentokrát jsem ji nebyl nucen vést ani jednou. Znamená-li to, že Češky a Češi konečně začínají hodnotit módu nejen z veskrze praktického hlediska, je důvod k jásotu.

Pokračovanie už zajtra.

Foto: archív MBPF