MBPFW 2020/
THE VOGUE VERDICTS

Než vůbec začneme cokoliv rekapitulovat, je nutno říct, že doba, ve které se bezprostředně nacházíme a kterou denně žijeme, není nejveselejší. Už před covidem byla krize citelná, módní průmysl nevyjímaje. Tomu se za minulou dekádu nadprodukce a šíleného tlaku na prodeje katalyzované boomem sociálních médií podařilo nejen dílo všudypřítomné kanibalizace, ale i spravedlivé sebedestrukce. Výsledkem je konec mnohých brandů, zánik značek, které ještě bojují z posledních sil, úpadek zájmu o prezentace módy v podobě fashion weeků, pokles popularity influencerů, krize módních časopisů a klasické fashion inzerce, odklon od bezbřehého konzumu a tlak na udržitelnost a diverzitu. Mnohé negativní fenomény jen nedávné minulosti jsou zpochybňovány a likvidovány právem, mnohé pozitivní trendy usilující o změnu a přehodnocení statusu quo jsou namístě. Tato situace je ale zároveň nesmírně polarizující a pro mnohé zmatečná. Nacházíme se v stadiu „už ani ryba, ale ještě ne rak“ navíc se zátěží velkých společenských změn. Tvořit či organizovat cokoliv v takovém settingu je velkou výzvou pro všechny zúčastněné a proto jim, nezávisle na výsledku jejich snažení, patří respekt už jen za snahu a vůli.

Vogue Verdict: MBPFW, den PRVNÍ.

ABSENCE EMOCE A „NOVÝ“ ČERNÝ

 

Eva Sýkorová Čomborová 6. 9. 2020

 

Když jsem krátce po včerejším defilé Terezy Vu uléhala do postele, náhodou jsem v televizi narazila na záznam legendárního koncertu Pink Floyd v Benátkách z roku 1989. Z polospánku mě po pár minutách a tónech kvílivé Gilmourovy kytary probudilo něco, co ve všech oblastech, zejména těch kreativních, v poslední době tolik chybí – pocit. Intenzivní prožívaní okamžiku, nával náhlého adrenalinu, husí kůže, slzy v očích, touha, která se projevuje vnitřním výkřikem „tohle miluju“, „tohle nenávidím“, „tohle musím mít“. Právě tyto metafyzické projevy jakékoliv tvorby jsou tím pomyslným paravanem oddělujícím opravdové talenty od wannabies a neopodstatněných hajpů. První den letošního podzimního MBPFW byl toho explicitního testamentem.

 

Čtyři mohli klidně býti jeden

První blok úvodního dne přehlídek byl důkazem, jak univerzální jsou dnešní vizuální kódy, jak silně jsou ovlivněny tím, co denně vídáme na sociálních sítích, zejména na Instagramu, jak uniformní móda skutečně dnes je a jak se z moderního minimalismu, který byl kdysi výsadou fashion intelektuálů, stal všudeopakující se hit, na němž si současné masy tak „ujíždějí“. V tvorbě všech čtyř úvodních jmen, Daniely Peškové, Denisy Dovala, Imreczeové a Ether, se promítlo všechno. Od strohých siluet, na jaké jsme zvyklí u The Row (Pešková), skládaných zadních detailů tak typických pro Sacai (Ether), pokusu sjednotit kolekci „Pollockoidními“ grafickými prvky (Dovala), po výrazný quilting (Imreczeová). Tady je nutné férově podotknout, že u Imreczeové je vidět zjevný odklon od colour-blockové estetiky Roksandy Ilinčič, což v tomto případě není vůbec na škodu. Střízlivější siluety její tvorbě sluší víc, i nápad s prošívanými elementy je něco, na čem se dá stavět, propůjčuje to materiálům objem, strukturu a dimenzi. Avšak i tady je lépe držet se hesla „méně je více“ a vynechat zbytečný over-upgrade v podobě třásní. Například. A takových příkladů bychom měli na pár stran. A taky by byly úplně zbytečné. Tudíž to zkrátíme: je třeba méně koukat na nakažlivý Instagram a více hledět do sebe, do svého opravdového já. Přesně to, zdá se, udělal další designér v sobotním lineupu.

Janovo probuzení

Mnohým fanouškům Jana Černého může tato věta znít absurdně. Už nějaká léta ho sledují, kupují, obdivují ho. Má silný following (to, že byl na jeho přehlídku včera vstup volný, nebyl vůbec primární důvod, proč na ni směrovaly davy), absolvoval prestižní mezinárodní stáž u Louis Vuitton. To vše ale samo o sobě není zárukou ničeho. Může to být projev šikovnosti, dravosti, schopnosti efektivní sebeprezentace a umění „prodat se“. To autor zvládá s bravurou, to je mu vlastní. Budeme se opakovat, ale je to namístě, Černý chápe zeitgeist a pracuje s ním. Naprosto přesně taky targetuje svého klienta, který na konci dne spoluvytváří ambience a komunitu jeho brandu. A i navzdory tomu všemu jeho tvorbě něco zásadního chybělo a současně bylo něčeho až příliš moc. Člověk měl pocit, že všechno je v pořádku a vlastně není.

 

Tentokrát byl Černý stejný, ale jiný. Zbavil se jakési křeče, a (možná podvědomé) snahy cíleně udeřit na to správné místo. V kolekci byla explicitně přítomná lehkost, hravost, radost. Konečně se naplno projevily jeho nejsilnější stránky: práce s barvou a siluetou. Entrée v podobě pěti celočerných tailorovaných looků se záhy přehouplo do pestré, nikoliv rušivé sestavy, kde designér použil své signature elementy v podobě tie dye vzorů, oversize svršků a rozpoznatelného brandingu. Eponymní loga, v rámci konceptu opět tak charakteristická, nechyběla, tentokrát však byla použita citlivěji. Nehrála prim, jenom asistovala zejména vtipným „rybářským“ kloboukům a šátkům ležérně visícím z kapes nohavic a dobře ušitých košil (tímto tě srdečně zdravíme, Borisi Králi). Open-air setting na Střeleckém ostrově a dojemně majestátní tóny Smetanovy Vltavy byly triumfální tečkou za nejnovějším Černého počinem. Být víc svůj než „světový“ se vyplácí. Bravo.

Na závěr dvě konstanty

První den lokálního maratonu uzavřeli Michael Kováčik a Tereza Vu, kteří už tradičně tvoří (i vzhledem k charakteru svých kolekcí) pozdní večerní program. A ani tentokrát nezklamali. Kováčikova show byla chabě osvětlena, divák tudíž neměl šanci detailně prozkoumat kvalitu materiálů a exekuci v prošití. A možná je to dobře. Co však bylo i v šeru zjevné, byly siluety evokující (tentokrát) ty od Slimaneho pro Saint Laurent, populární žebrový vzor na výrazných pletených šálách, opakující se baretky, tak typické pro současný Dior, a mikro kabelky evokující Jacquemus.

Tereza Vu naopak nezklamala v tom nejlepším slova smyslu. Její kolekce spodního prádla byla střízlivá a nenesla žádný komplikovaný příběh, jako tomu bylo např. u její „Latexové“ kolekce nebo v „Alici“ z minulého roku. A vůbec to nevadilo. Spodní prádlo této (vysoké) úrovně někdy nemusí být nic míň ani víc než nekomplikovaná a zároveň rafinovaně sofistikovaná estetická záležitost. Krajky, samet a hedvábí s citlivým použitím podvazkových pásů v barvách převážně černé a tmavě zelené byly všechno, co autorka potřebovala k této vydařené a vskutku nositelné kolekci a definitivně i k mé emoci dne č. 2.

 

 

Vogue Verdict: MBPFW, den DRUHÝ.

GRADACE.

Eva Sýkorová Čomborová 7. 9. 2020

Druhý den pražského módního maratonu se nesl ve znamení výzev, kontrastů a známých jmen. Zejména večerní přehlídky měly charakter opravdových společenských událostí, jak je známe z nedávné současnosti. Ukázaly také, že někdy je autorská pauza prospěšná a že studenti by měli být jednou z nejslibnějších nadějí pro budoucnost módy. 

 

UTB Zlín/TU Liberec/Van Graaf Junior Talent 2020/UMPRUM

Milujeme studenty. Proč? Protože přemýšlejí. A je zjevné, že nejen nad módou. Vytvořit opravdu smysluplný koncept lze jedině, když uvažujete v širších a hlubších souvislostech. Historických, společenských, estetických a vůbec ve všech. Uchopit správně fenomény doby a přetransformovat je do něčeho, co diváka a nositele přinutí nejen k aktivnímu mentálnímu procesu, ale je to i praktické, líbivé a dobře se to nosí, je dnes spíš vzácný precedens než běžná samozřejmost. Je pravdou, že i tady byla znát určitá únava a neveselá stopa aktuálního světového dění, pravdou ale také je, že se není čemu divit. Sociální sítě však evidentně nejsou primárním zdrojem inspirace akademiků, což je zjevné nejen z jejich vlastních popisů kolekcí, ale i z kolekcí samotných.

Kristián Stanko (UTB Zlín) čerpal ze secese, jeho černé téma bylo homogenní, a i když neukázalo nic nového ani převratného, klidně by se mohli inspirovat autoři z dne předešlého. Korzety seděly, jak měly, vlečky vlály, výstřihy se nehnuly ani o milimetr výš či níž.

Vítězi soutěže VAN GRAAF Junior Talent, Marcelu Petránkovi, se také podařil husarský kousek. Ve své překvapivě zralé pánské kolekci Village Mafia, odkazující na dvě protikladná slovenská klišé: kriminální historii 90. let a venkovský pracovní oděv, představil svým způsobem velmi moderní, sexy a nápadité siluety a dobrou práci s barvou a proporcemi.

TEXTile Manifestoes 1.- 4. ročníku Atelieru Liběny Rochové a Petra Krejzka zase opravdu doslova manifestoval silnou práci se střihy, texturami a grafikou. Při nejednom z looků nastal v obecenstvu nadšený šum, objektivy iPhonů byly vytěžovány přímou úměrou. Zkrátka a dobře: hlubší znalost jakéhokoliv oboru je bonusem, který byl na nějaký čas (a škodu mnoha odvětví) marginalizován a opomíjen. A kterému, zejména v době post-krize, optimisticky předpovídáme návrat.

Dvě jména, jeden velký kontrast

Postavit spolu do dvojbloku Pavola Dendise a Jakuba Polanku nebyl nejšťastnější nápad. Slovenský designér se českému publiku představil poprvé a nebylo to nic kriminálního, ale ani legendárního. Dendis není začátečník, doma má už svou klientelu, a jak jsme už nejednou konstatovali, také potenciál. Výrazně se profiluje tzv. dark estetikou, jeho modely jsou výlučně v monochromatické barevné škále, na čemž není vůbec nic špatného. Tentokrát se konečně také vyhnul explicitním inspiracím od svých designérských kolegů a rovněž zřetelný byl i důraz na opravdu dobře převedený tailoring. Co ale chybělo, byla emoce. Možná to byl stres z premiéry, možná až příliš velká snaha vyjít ze zajetých kolejí. Opakující se asymetrické prvky zejména u šatů, které jsme viděli všude už x-krát, zbytečné a nefunkční elementy v podobě různých překřížení a zadních popruhů, které rušily jinak celkem čisté siluety, těžkopádný tromp l’oeil. Možná příště.

Očekávaná show dva roky dormantního Jakuba Polanky zato sklidila mohutný potlesk. Je veliká škoda, že slovenský klient a fanoušek lokální módy zná jeho práci téměř výlučně díky notoricky známým děravým mikinám, protože jeho tvorba je mnohem komplexnější a sofistikovanější. Což ale nelze vyčítat samotnému tvůrci, spíš jeho prodejním outletům. Za zpěvu ptáků a šumění lesa návrhář postupně vypustil na molo plejádu dokonale krejčovsky exekuovaných looků z (na první pohled) kvalitních materiálů, které nechaly vyniknout dokonalému smyslu pro vrstvení a brilantnímu kombinování struktur. I navzdory tomu, že výrazné stylové elementy jako kloubouky nebo elektrická modrá nejsou v jeho tvorbě žádné nóvum, nepůsobily vůbec unaveně, ani jako špatné déjà vu. Dají se vnímat čistě jako Jakubův estetický podpis pod autorským rukopisem, na jehož další kapitolu je radost se těšit.

Na závěr kolaborace

Když se o deváté večer před budovou Gabriel Loci začaly shromažďovat davy lidí, bylo jasné, že se blíží highlight dne. A když na židle postupně usedali všichni, co na lokální lifestylové scéně něco znamenají, nebylo už vůbec pochyb, že se děje něco opravdu důležitého. Zoltán Tóth je na domácí scéně už pojmem, jeho kolaborace se světovou legendou Levi’s je místním connoisseurům dobře známa. O čemž koneckonců svědčí i fakt, že Zolovu (dnes už ikonickou) dekonstruovanou denimku bylo možné vidět i v rámci letošního streetwearu. U jeho jména je také zbytečné zabývat se zkoumáním úplných základů jako střihy, kvalita materiálů nebo šití. Tohle zkrátka není žádný entry-level, je to vyšší hra. Tudíž k meritu: výrazný brand, jakým je i Levi’s, má svou dikci, kterou autor může narušit jen do určité míry, aniž by ji popřel nebo úplně přehlušil. Tóthovi se podařilo umně ponechat prvky charakteristické jak pro značku, tak pro něj jako autora se silnou vizí. Práce se střihem vycházejícím z architektury, pro designéra tak typickým, nechala vyniknout rukávům, řasení, zvýrazněným ramenům a signature doplňkům jako např. jeho slavné rukavičky. Koloriku vystavěnou z líbivé machově zelené, bílé, pudrové růžové, ostré páví modré a černé rafinovaně a nečekaně ukotvovaly boty v syté smaragdové. Právě ty jsou jedním z Tóthových plusových bodů, kterým vděčí za svou oblibu u profesionálů i běžných módních spotřebitelů s náročnějším vkusem. Vzhledem k charakteru kolekce nemohl návrhářův potenciál zazářit na maximum, ale i tak to byla důstojná tečka za včerejším dnem na pražském týdnu módy. Zda-li to byla jen gradace, nebo vyvrcholení, se dozvíme v průběhu dalších dvou dnů.

 

 

Vogue Verdict: MBPFW, den TŘETÍ. Jako na housenkové dráze

Eva Sýkorová Čomborová 8. 9. 2020

 

Velké výkyvy, i tak by se dal charakterizovat třetí den MBPFW sestávající z pěti klasických fashion prezentací, jedné half-performance a jedné full-on burlesque show. Módní kritika je velice odvážná záležitost. Její úlohou není soudit návrháře jako (častokrát velmi fajn a milé) lidi, ani jejich vnitřní pochody, genezi, obchodní úspěchy či historii. Má bezprostředně a in medias res zhodnotit to, co se před vámi právě teď odehrává na mole. Jedním z problémů současného světa, i toho módního, je právě absence pravdy a zdravé, konstruktivní kritiky. Falešná chvála a milosrdná nevědomost ale ještě nikomu neprospěly. Moudří pochopí a zbytek je historie. Tak pojďme na to. 

 

I spy with my little eye…

Talent. A má jméno Martin Kohout. Už minulý ročník překvapil svým smyslem pro historizující siluety McQueenovského ražení a jejich velice slušným provedením. Tentokrát téma rozpracoval ještě dál, držíc se svých barev, blankytně modré, bílé a černé. Co je mu také blízké, je přesná identifikace struktur, s nimiž pracuje. Komplikovaná práce s krajkou v kombinované technice a elaborátní řasení jsou už v této fázi jeho relativně rané tvorby autorovým poznávacím znamením. Téměř Vermeerovská estetika byla zpracována do looků, ve kterých bychom klidně mohli i na Met Gala, styling byl téměř nepřítomný, aby vůbec nerušil samotné modely, ze kterých část nebyla ukotvena ani obuví, a když už ano, autor si dal záležet, aby působila jako jejich přirozené pokračování (a konec). Je nesmírně zajímavé sledovat, jak se už teď návrhář usídlil ve zcela silné vizi, ze které, dá se předpokládat, nemíní nijak uhnout. Ani pod tlakem toho, co teď letí, ani pod tím, co se dobře prodává. A právě to je jednou z vůbec nejklíčovějších nuancí, která diferencuje ty od těch.

Hana Frišonsová pokračovala také ve zcela ucelené náladě, která místy připomínala dřívější tvorbu Jana Černého. Ta je mimochodem citelná v mnoha kolekcích lokálních designérů, což může (a nemusí) být opět jen výsledkem fenoménu univerzálních estetických kódů du jour. Co jí ale nelze upřít, je absolutní sjednocenost kolekce v její celkové grafice, střizích a moodu, tudíž to byla celkem příjemná a homogenní podívaná.

 

Záblesk opravdové módy 

Nejsem fanoušek nasládlých metafor, ale to, co včera předvedla Natalie Dufková, byla symfonie. Dufkovou mám v zorném poli už nějaký čas, její smysl pro kreativní siluety se sportovním vibem a cit pro správnou barevnou kompozici jsou bezesporu její devízy. Tentokrát to ale byla čistá (doslova) éterická romantika v kolorice starší Niny Ricci (lomená bílá, lila, fialová, růžová, fuchsiová a pudrová) exekuovaná v kvalitních materiálech a ultra-feminních, nadčasových siluetách. Jediné, co lze vyčíst, je, že umělé květinové aplikace na jinak bezchybných róbách mohly být v rámci úplné dokonalosti také z textilu nebo jiné přirozenější textury. Gratulujeme!

Ze snového stavu nás záhy probudily tóny dynamické hudby, která provázela show excentrické Dominiky Kozákové. Domníváme se, že se autorka této charakteristice vůbec nebude bránit, její tvorba (a zcela specifická a početná fanbase) jsou toho přímím testamentem. Je to úlet? Možná. Je to příliš barevné? Pro svým způsobem konzervativního fashion konzumenta současnosti ano. Ale! Při bližším prozkoumání i laik vidí, že jednotlivé garmenty daly hodně práce. Asambláže, pleteniny, autorské potisky, výšivky, řasení, batika. Navíc show i samotná dynamika a energie jsou opakem toho, co se všude okolo nás děje. Modely jsou drzé, veselé, energické, plné humoru a hravosti. Není to šálek čaje pro každého, to rozhodně ne. Ale v šedém, nudně strohém moři dnešní módy má táto juxtapozice rozhodně své (svým způsobem konfrontační) místo.

 

Z extrému do extrému

Kdyby byl Jakub Patka vypustil na molo lineup výlučně od looku č. 13 (relativně velmi přímočará silueta s dobrým, strohým střihem), vyměnil by obuv (sportovní boty k tailoringu jsou už oficiálně klišé) a hudbu (která spíš uspávala než umocňovala esenci kolekce), byla by to docela zajímavá podívaná. Patka je dalším adeptem na úspěšného kreativce v oblasti menswear, přičemž mnoho jeho modelů je překvapivě unisex. Na první pohled nekomplikované svršky a spodky jsou rafinovaně a náročně propracované, připomínají starou dobrou Antwerpskou šestku, ale to vidí asi jen oči příliš ostré a chápou insajdeři více znalí problematiky. Co ale ocení i běžný spotřebitel, je minimalistický přístup a vyhraněná vize, které jsou znatelné ve tvorbě této další slovenské naděje už dnes. Jakub má našlápnuto dobře, na proces pokusů a omylů má ještě plný nárok. Progres jeho střízlivo-pragmatické vize je ale rozhodně něco, co budeme se zájmem sledovat.

Jako z jiného světa pak působila show (doslova) Lukáše Krnáče. A že byla plnokrevná, o tom svědčily rozpačité pohledy půlky diváků a nadšené (a hlasité) skandování té druhé. Kdyby Lukáš více rozpracoval téma kostýmu hlavní hvězdy večera (burlesque tanečnice Miss Cool Cat) a drzé cowgirl (růžový a opravdu skvěle propracovaný top s elementy předimenzovaného bustieru bych ve své skříni uvítala i já), bylo by o čem psát. Kvitovat zde třeba odvahu a snahu uchopit prezentaci módy pomocí netradičních, více interaktivních forem. O módě tady ale nemůže být více řeč. Howgh.

 

Hra na nejistotu

Trenčkoty. Trenčkoty. Trenčkoty. Saka stáhnutá páskem. Saka stáhnutá páskem. Obligátní puffer coat. Barevná paleta převážně v šedé, šedé, šedé, béžové a okrové. Je otázkou, zda dnes, kdy najdete podobné módní portfolio doslova na každém rohu a mnoho jiných brandů jej dělá na mnoha úrovních (od té nejvyšší po zjevné imitace), je právě tato sázka na spolehlivost cestou. Pietro Filipi je lokální módní řetězec, který ale operuje v době, kdy se o prodejní koláč dělí s mnoha jinými, mezinárodními a i silnějšími hráči. Kolekce, kterou značka představila včera v rámci MBPFW, nemohla nikoho urazit, ale také neměla potenciál nijak zamíchat kartami domácí fashion scény. Neutrálně tak uzemnila jinak celkem turbulentní den třetí v Gabriel Loci.

 

Vogue Verdict: MBPFW, den ČTVRTÝ. Grandiózní finále (se nekonalo)

Eva Sýkorová Čomborová 9. 9. 2020

Závěrečný den pražského fashion weeku byl rozpačitý. Divákovi nabídl směsici všeho, co nelze popsat jinak než jako zrcadlo této velice zvláštní, téměř dystopické doby. Dnes už nemůže být žádných pochyb o tom, že módní byznys je před kolapsem a bude muset projít velkými změnami. Všechno už bylo vytvořeno, všechno už jsme viděli. Denně jsme zahlcováni množstvím informací, obrazů a estetik, které otupily naše zraky a smysly natolik, že nás už máloco umí nadchnout. Lokální scénu nevyjímaje. I tady se ukazuje, že opravdových, výrazných talentů je málo. Vrcholy předešlých dnů v podobě Jana Černého, Jakuba Polanky, Natálie Dufkové, Zoltána Tótha či Martina Kohouta se už nepodařilo překonat nikomu.   

 

White lies

Jiřímu Kalfařovi slouží ke cti, že mu na srdci leží budoucnost naší planety, ekologie a udržitelnost. Sám se označuje jako aktivista, který při své tvorbě používá ryze přírodní a etické materiály, veganskou kůži a obnovitelné zdroje. Ale tam to celé začíná a také končí. Na molo totiž vypravil celobílou kolekci, která měla evokovat mír, svobodu, čistotu, svou estetikou však připomínala spíš amatérské krejčovské pokusy, což bylo výsledkem nedokonalých střihových řešení a podstaty samotných ekomateriálů, kterým by mnohem víc slušely přímočaré, nekomplikované linie než překrajkovaná a převolánkovaná romantika. Celkový dojem, který přehlídka v divákovi zanechala, tak byl spíš laciný než nóbl a nezachránila to ani živá květinová instalace, umělý déšť a piano. Samozřejmě jako vše, co si najde svého fanouška, i Kalfařovy kreace mají na současném trhu své místo. Návrhář však lépe udělá, když se v budoucnu soustředí na svoji tvorbu a nebude se snažit pomocí své (jinak správné) agendy přispívat ke zbytečné a neopodstatněné polarizaci světa, který už je i tak před výbuchem a na maximum napjatý. To poslední, co dnes svět potřebuje, jsou lidé, kteří místo unifikace a dobré práce bez zbytečných výkřiků do tmy polarizují a vyhrocují. Zejména, když svou kolekci prezentují jako bílou holubici. Ora et labora.

Buy one, get two

Přehlídka Vandy Jandy, kterou u nás opravdu není třeba nikomu představovat, byla za celou její dosavadní kariéru bezesporu tou nejlepší. Její módní shows se postupně posunuly od těch prvoplánově teatrálních ke zcela učesané módní prezentaci, kterou si včera večer nenechal ujít snad nikdo, včetně jejích skalních fanoušků a také neméně početných kritiků. Co Vandě nelze upřít, je schopnost prodat se, tak typická pro pomalu odcházející trend sociálních sítí a influencerů. Nevíme, zda to je důvodem, že i ona sama teď použila šikovnou kartu v podobě úzké (a tiché) kolaborace s nikým menším než mladým (a talentovaným) Borisem Králem, která byla sázkou na jistotu.

Saka Muglerovských proporcí a s výrazným 80s vibem byla opravdu bezchybně propracovaná, seděla jako ulitá a navíc byla i extrémně efektní. Stejně jako hra s proporcí realizovaná do looků z klasických ultra dámských kostýmu, tzv. hourglass siluety, citlivé použití peří, velmi příjemná a hravě barevná škála fialové, lomené bílé, růžové a žluté… Kolekci nelze mnoho vytknout (mimo zcela zbytečných plaveckých čepic), i když nebyla ničím opravdu vizionářským nebo převratným. Je líbivá, je nositelná a je skutečně dobře ušitá. Mít dnes za značkou opravdové kreativce, kteří odvedou tu podstatnou a tvrdou práci, dnes už není žádný precedens. Naopak, ve velké světové módě je to běžný modus operandi. Je však zcela namístě a fér přiznat jejich přínos, protože si to (zvláště v tomto případě) právem zaslouží. Srdečně tě zdravíme podruhé, Borisi!

 

Nuda v Praze, dobrá Hriňová a silný odkaz

 

Úvod posledního trojbloku patřil Petře Balvínové, která publikum téměř ukolébala do lehkého spánku. O kolekci je těžké psát, protože byla tak beznázorová a neutrální, že jediné, co se divákovi honilo hlavou, bylo, která z rekvizit byla živá a která ne. Jednotlivým lookům také nepomáhal nevhodný styling v podobě špatně zvolené obuvi nebo příliš grafických šátků.

AIM Michaely Hriňové pod sugestivním názvem Burn the Witch publikum ale záhy probudil. Navzdory tomu, že móda, kterou Hriňova léta dělá, je velice specifická, to byla asi nejlepší show včerejšího dne. Autorka pracuje výhradně s monochromem, který často nese poznávací znamení v podobě různých aplikací, řetězů, zipů a nášivek. Dark, gotickou a steampunkovou estetiku umí pozvednout a oživit téměř sportswearovými elementy, navíc právě tato kolekce nepostrádala kvalitní řemeslné provedení. Je také jedním z nejkonzistentnějších autorů, co do vize a rukopisu, a i když její móda také není zrovna pro random fashion vzorek, silnou fanbase už má a zdá se, že se na tom nic zásadně nezmění.

Finále v letošním lineupu patřilo show lokální značky, která se v poslední době velmi silně profiluje apelem na udržitelnost. Oděvy Odivi byly na molo vyslány v další netradiční formě prezentace a byly výhradně z upcyklovaných garmentů. Saka, waistcoaty, nohavice a košile byly navzdory povaze svého původu moderní, nositelné a místy i efektní. Tato kolekce ukázala, jak se z již vyrobeného nepotřebného oblečení, (kterého jsou dnes na světe bohužel tuny) dá vyprodukovat zcela aktuální móda, která má nadčasový potenciál a poslouží svému nositeli dalších x let. Když aktivismus, tak určitě raději takto.

 

Na závěr bychom rádi poděkovali organizátorům MBPFW, jmenovitě Lukášovi Loskotovi a Slávce Kumbárové, že se i v této opravdu složité době zhostili nelehké úlohy a zvládli ji s bravurou.

Texty: courtesy of VOGUE CS
Photo: MBPFW