Rozhovor Honzy Pokorného s Honzou Pokorným

 

 

„No tak to vidíš, dočkal ses.“

„Čeho?“

„Chlapi nosí podpatky a svět jim za to tleská.“

„Počkej, počkej, tohle já si ale přece nikdy nepřál.“

„Aha. A co teda?“

„Já jen chtěl, aby mě na ulici nekamenovali za to, že mám na sobě kaftan. Abych mohl vlézt do metra v legínách, aniž bych ještě před »ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají« neslyšel „Ty vole, co to je za buznu?!“ a nemusel se rozhlížet, odkud letí pěst. Pamatuješ na náš první New York? Tam si mě tehdy nikdo ani nevšiml, a když, tak jedině aby se mě s očima na vrch hlavy zeptal, kde jsem ten který faaaaaaaabulous svršek sebral. Z toho jsem byl paf. Přál jsem si osvícenější a tolerantnější kolemjdoucí i u nás.“

„Prosímtě, přál sis, aby nikoho tak neiritovalo, že si maluješ nehty na černo a nosíš holčičí věci. A v tom Ti přece lidi jako Mark Bryan neskutečně hrají do karet.“

„Často nebyly holčičí. Jako ty kozačky na klínku od Ricka, co nosí i Lenny Kravitz.“

„Ehmmm…“

„OK, a často třeba i byly. Ale bylo to edgy, ne travesti, žádný prvoplán.“

„Dobře, když myslíš. Pořád ale moc nechápu, proč Mark není Tvůj ultimátní hrdina.“

„A já zase nerozumím tomu, čím si vysloužil všechnu tu pozornost a ovace. Maličko se mi ježí chlupy na těle, když čtu klišé jako že »mílovými kroky boří stereotypy spojené s rozlišováním oblečení podle pohlaví«. Protože promiň, to za něj přece už dávno a sofistikovaněji udělali jiní. David Bowie mě napadá na první dobrou, Mick Jagger a Jimmy Hendrix v těsném závěsu, ještě před nimi Coco Chanel, Marlene Dietrich, Yamamoto. Yves Saint Laurent, pak taky Rick Owens, Ann Demeulemeester… nevím, koho jmenovat dřív. A každý z nich, při vší úctě, s mnohem větší dávkou vkusu než ten, o němž se tady bavíme.“

„To jsou ale lidi z fashion a ze showbyznysu. Mark Bryan je normální chlap.“

„Ehmmm…“

„Nech toho. Šedesátník, šťastně ženatý heterosexuál, strojní inženýr, otec od rodiny žijící na maloměstě.“

„A?“

„No logicky působí překvapivěji. A chce to přece taky mnohem větší odvahu, chodit dnes a denně v sukni a na jehlách do práce na malém městě, než si v nějaké genderově neutrální kreaci vyrazit na MET Gala.“

„To určitě, ale editorial v Interview a 400 tisíc sledujících včetně Rihanny a Marca Jacobse mi za tuhle odvahu přijde jako trochu přemrštěná odměna. Podívej se, nikdo mě nezná líp než Ty. Víš, že nejsem žádný prudérní zpátečník, zvlášť ne v oblékání. Jen holt tápu, ke komu Mark Bryan vlastně promlouvá a co sděluje. Tvrdí, že módě nerozumí. Milovník podpatků a silonek, ale přiznává, že donedávna neznal jméno Louboutin. O ten vznešený statement stírání hranic, který je mu přisuzován, tím pádem nejspíš nejde. Nekope za LGBTIQ, nepřiznává se k transvestitismu. Nevím, jestli prostě jen nemáme čest s dalším trochu ujetým týpkem s fetišem na podpatky. Těch je spousta. V každém větším městě, nejen německém, minimálně jeden. A ať jsou, proboha, a chodí po světě s radostí a v naprostém míru. Ale říkám si, jestli by noticka s jednou fotkou a titulkem »Jednašedesátiletý senior z Bádensko-Württemberska chodí do práce v mini a v lodičkách« na zadní stránce kuriozit deníku Bild nebyla adekvátnější než zběsilá, byť jistě velmi dočasná, pozornost celého světa. Dokonce i toho módního, který se jindy tváří, že jen tak někdo si jeho zájem nezaslouží.“

„A mně prostě jen přijde, že mu nepřeješ slávu. Štve Tě, že smetanu za odvážlivce a průkopníky na poli cross-dressingu, mezi něž vedle světoznámých geniálních designérů a hudebních hvězd nabubřele řadíš i sebe, slízl teď muž z lidu, který sice nesepsal stanovy spolku, ale svět zaujal tisíckrát víc než vaše letité snahy. A to za pomoci několika párů bot.“

„Posloucháš mě vůbec? O prvenství ani zásluhy se nepřu, jsem si koneckonců stoprocentně jistý, že na jméno Marka Bryana se i v kontextu feminizace pánské módy zapomene stejně rychle, jako se na něj vzpomnělo. Já prostě jen nechápu, proč připadá někomu něčím nový nebo nedejbože objevný. Vážně jsem podobnou postavičku viděl už před mnoha lety u nádražního bufetu v Ústí nad Orlicí…“

„Kde ses tam vzal?!“

„Z okýnka. Projížděl jsem. Nepřerušuj mě. Připadá mi úplně mimo, že se k tomu pánovi obdivně vyjadřuje třeba Carine Roitfeld. To už je pro mě úplná srážka světů. Třeba jako kdyby si Messi koupil permanentku na Sigmu Olomouc nebo Feuchtwanger předčítal Třeštíkovou.“

„Ty jo. Dlouho jsme si takhle nepovídali. Kdy přesně se z Tebe stal xenofob a elitář?“

„Jasně. Nejlepší argument je útok. Ty chodící Diet Prado. Hele, nezlob se, ale o žádnou revoluci v pánském oblékání fakt nejde. A nemůže jít. Jedna věc je rovnost příležitostí, platů, hlasu – ale přece se nebudeme tvářit, že mezi muži a ženami neexistuje rozdíl. Nebo teď má GQ čtenářům k obleku občas doporučit derbies a občas high-heels? Co bude dál?“

„Eeee…“

„Jo, přesně, e-e. Vždyť ani z estetického hlediska to není žádná sláva, to musíš uznat. Bříško přepadající přes pas minisukně, svalnatá lýtka v barevných punčochách, na konci občas lepší, často spíš horší boty. Harry Styles si s gender fluidní módou hraje na úrovni. Ne Mark. A Ty přece nemusíš tleskat každé obskurnosti, co se objeví na instagramu, jen proto, že se to momentálně tak nějak nosí, sluší a patří, ne? No tak vidíš. Už radši nic neříkej.“

„No jo. Tak ahoj!“

„Tak čau!“